Vánoční povídka

Vánoční povídka

Loupeživé rozčarovaní se pokouší rozehnat intenzivně kouřenou cigaretou při zpáteční chůzi, když v tom...

Vánoční povídka

Luxferami Alfa pasáže dopadá světlo na vánočním shonem sevřenou řeku lidí, kterou zpoza vitráže svého krámku netečně sleduje knihkupec, zatímco upravuje knihy ve výloze. Sledování hemžení lidí jej úplně zastavilo a posunulo do vzpomínky o mnoho let zpátky, kdy uléhá do postele plný dětského nedočkavého očekávání, až přijde tatínek, aby mu četl z knihy oblíbeného autora o štědrovečerním zjevování vánočních duchů. Usínající pevně drží otcovu dlaň na hraně knížky a palcem hladí léty rozedranou vazbu knihy.  Z tichého zastavení knihkupce vyvede až příchod dalšího zákazníka, přičemž zjistí, že je uvnitř vlastně poměrně plno a začne se věnovat otázkám zákazníků, které se od něj během mlčenlivé pomlky odrážely. 

V běhu hledání zastrčených knih si povšimne povědomého chování u jednoho zákazníka. Podobný obrázek přeci viděl už tolikrát, ale mladý muž mu do něj úplně nezapadal. Ti s pečlivě udržovaným vzhledem i šatníkem tu totiž tak často nekradou, vlastně vůbec, pomyslí si. Za zdánlivého hledání v regálech se nenápadně snaží přiblížit k mladíkovi, jemuž i přes péřovou bundu vystupují obrysy tlustší knihy. Oproti tomu se mladík snaží nedat na sobě znát, že o tomto kradmém plížení velmi dobře ví a jakoby v zamyšlení se přibližuje ke dveřím obchodu. Oba se zabraní do svých rolí v jeden moment nechtěně střetnou pohledem, v tu chvíli je jim oběma jasné nevyhnutelné řešení a dají se do běhu. Mladík se skokem přes schodiště do Poštovské ulice knihkupci rychle vzdaluje a usilovně se dere co nejrychleji lidskou masou po Kobližné ulici, kde mizí v přilehlém náměstí. I když od sebe nebudou věkem a silami až tak vzdálení, knihkupec už na nároží obou ulic ví, že mladíka nedohoní a tak se raději zadýchaně vrací zpět do obchodu. 

Vánoční povídka

Loupeživé rozčarovaní se pokouší rozehnat intenzivně kouřenou cigaretou při zpáteční chůzi, když v tom si povšimne, že na místě mladíkova osvobozujícího skoku z pasáže leží drobná ošuntělá peněženka. Cigaretový kouř ho nutí mhouřit oči, zatímco prochází její obsah. Teplem knihkupectví prohřáté dlaně následně rozprostřou po stole změť drobných popsaných papírků, několik dokladů a opatrně otáčí pár pokrčených fotografií malého chlapce se starší paní. Poté, co knihkupec očima prolétne pult a zjistí, že schází kniha jemu drahého Paula Austera, dozraje v něm touha si ji výměnou za mladíkovu peněženku odnést zpět. Odpoledne se vydává zasněženým městem směrem k mladíkovu bydlišti na Cejlu, zaměstnaný myšlenkami, jak na mladíka promluvit. Poté, co zašlápne dohořívající cigaretu a překročí nasprejovaný nápis BRNOX na chodníku před nevzhledným bytovým domem, nachází ve změti pavlačí a chodbiček svůj cíl. 

Delší chvíli knihkupec stojí před značně zpuchřelými dveřmi, jež nesou zřejmě jméno mladíkovy rodiny. Poslední zbytky váhání s prstem zastaveným těsně nad zvonkem čeří odhodlaným výdechem a zazvoněním. Po zdlouhavém cvakání řady zámků náhle stojí tváří v tvář velmi staré a slepé ženě. Náhle z něj mizí dravé odhodlání čelit mladíkovi a oba tak stojí v tichu mezi dveřmi.  Žena se vlídným natažením paží snaží najít svého návštěvníka a laskavě se jej zeptá, zdali je to její drahocenný vnuk, který se už tak dlouhý čas neobjevil, na což k svému překvapení knihkupec odpovídá: „ano“ a žena jej přimkne do náruče. 

V momentu objetí mezi dveřmi si oba uvědomí, že přistupují na toto prazvláštní setkání, kdy žena kvůli bolestné samotě přijme cizího knihkupce za svého vnuka a knihkupec tažený touto silou odevzdaně vkročí. Stará žena klestí knihkupci cestu neznámým bytem, aby jej usadila v obývacím pokoji po strop zaplněném knihami. Při opatrném rozhovoru se knihkupec rozhlíží po beznadějně zaplněném bytě a čeká, až žena přinese čaj, aby spolu mohli zaplout do pohodlné pohovky a začít se na oko znovu poznávat. V obou se začíná postupem večera kupit sílící samovolné spříznění do té míry, že knihkupec dokonce vyběhne nakoupit, aby následně uvařil pro oba vydatnou večeři, doplněnou o notnou dávku vína. Během večera v něm sílí chuť vyslovit ženě otázku, k čemu má při své slepotě v bytě tolik knih, na což mu dobrou náladou naplněná dáma sama od sebe znenadání odpoví vyprávěním, jak neskonale vděčná mu je, že jí celé roky čte příběhy ze všech těch knih okolo. Dáma nechce na svého domnělého vnuka tlačit, když je jim dnes tak dobře a tak jen ještě dodá, jak jí schází tyto společné dny, kdy jí mladík čítával. Knihkupec se s úsměvem a podlomený vínem nadvakrát zvedne z pohovky a začne dlaněmi přejíždět hřbety knih, aby našel nějakou, ze které by ženě mohl číst. 

Znenadání jej na dlani vytrhne nečekaně povědomý dotyk, opakovaně projíždí rukou po vlysu na hřbetu knihy, aby se ujistil, že se neplete. S opatrností vyndá zpod komínku dalších knih svou z dětství milovanou Vánoční koledu od Charlese Dickense. Stejné vydání, které už tolik let nedržel v rukou, jej nečekaně hladí vzpomínkami, jejich popohnáním se ale dlouze nedojímá a pouští se do předčítání. Zatímco při dlouhém čtení žena poklidně usíná, knihkupec v jeho průběhu ke svému překvapení zjišťuje, že knihu, kterou drží v dlaních, musí dnes večer ženě ukrást. Aniž by věděl, kde k takové myšlence našel cestu, položí na stolek mladíkovu peněženku, přikryje spící ženu a potichu se krade z bytu. 
Ve tmě domovního průchodu si zapaluje cigaretu a žhnoucí plamínek na jejím konci jej oslňuje zrovna ve chvíli, kdy se kolem něj míhá stín ne nepodobný figuře, kterou dnes tak usilovně sledoval.  Nedává o svém tušení nic znát a vydává se s Vánoční koledou pod bundou zpět do svého krámku. Knihkupec za chůze mlčky pozoruje kmitání svých nohou po sněhu a přetáčí si s nevědomým úsměvem v duchu dnešní den, až dorazí opět ke schodům Alfa pasáže, kde vánočním sborem zní: „Hej mistře, vstaň bystře….“     

František Jimlín